HARRY POTTER - Jediná možnost
Myšlenkami jsem byla někde úplně jinde, když jsem procházela chodbami hradu. Pořád jsem v hlavě měla ten sen, co se mi zdál. Bylo možná lepší že jsem se probudila sama, než aby mě probudila Hermiona a viděla by, jak jsem vystrašená. Nechtělo se mi o tom mluvit, nikomu. Pokračovala jsem do třetího patra, a chtěla jsem jít ven. Bylo tam hezké počasí, napadlo mě, že bych si někde sedla a v klidu přemýšlela o všem, co se za posledních několik dnů stalo. Zabočila jsem doleva, a v tu chvíli mě něčí ruka chytila za krk a přimáčkla ke zdi. Prudce jsem narazila hlavou do zdi. V hlavě se mi roztočilo, a já jsem vše kolem sebe viděla rozmazaně. Trvalo mi ještě pár sekund, než jsem si uvědomila co se děje. Potom jsem rychle nahmatala v kapse hůlku, namířila jsem s ní na někoho, kdo mě stále držel za krk. Cítila jsem strach a chlad. Poznala jsem co se děje, tohle už jsem zažila.
„Expecto patronum!“ řekla jsem tichým hlasem a z mé hůlky vytrysknul stříbrný had a odhodil mozkomora pryč. Dopadla jsem na zem a snažila se popadnout dech. V hlavě se mi ještě pořád točilo. Rozhlídla jsem se kolem, všude byl klid. Postavila jsem se na nohy. Co tohle mělo znamenat? Jak je možné že byl mozkomor v Bradavicích? Nechtěla jsem na to všechno myslet. V hlavě jsem měla zmatek. Pokračovala jsem dál. Došla jsem do druhého patra.
„Takže se to přeci jen vyplnilo“ řekl za mnou nějaký hlas a já se lekla. Někdo měl položenou ruku na mém rameni, ale ten hlas mi byl hrozně povědomý. Rychle jsem se chtěla otočit a zjistit kdo to je, ale když jsem se otáčela, dotkla jsem se tou cizí hůlkou osoby, která na mě promluvila. Země co byla pode mnou se roztočila, a já společně s tím někým jsme padali do tmy. Konečně jsem dopadla na zem. Opět jsem se uhodila do hlavy. Další bolestivá rána. Zvedla jsem hlavu a rozhlídla se kolem, zjistila jsem, že to byl Severus, kdo na mě mluvil. Později jsem zjistila, že jsme oba v sídle Malfoyových. Všude kolem nás byli smrtijedi. Najednou mě zase něčí ruka chytla za krk a zvedla na nohy, byla to Bellatrix. Severus už také stál na nohách, byl rovněž vyděšený jako já. Plula jsem očima po celé místnosti, a nakonec ze zastavily na osobě co ležela na zemi. Byla to žena. Když jsem se na ní déle dívala, zjistila jsem, že to byla moje matka. Tep se mi ještě víc zrychlil. Nechápala jsem, co tam dělá. Vůbec se nepohnula, nic. Potom jsem ještě víc cítila strach, když jsem zahlédla jeho, pána Zla. Stál jen pár metrů přede mnou lord Voldemort.
„Už mi za tebou bylo smutno má drahá“ promluvím svým chladným vysokým hlasem. Potom ke mně natáhnul ruku a pohlédnul na smrtijedy co stáli kolem, všichni se začali hlasitě smát. Nedokázala jsem se na něj dívat, sklopila jsem pohled do země. Slyšela jsem pomalé kroky, které se blížily ke mně. Došel až ke mně, byl o hodně vyšší než já. Svůj pohled jsem stále upírala do země. Cítila jsem chlad, který byl všude kolem, opět udělal pár kroků a stál při Snapeovi.
„Její hůlku Severusi“ ozval se znova jeho hlas. Podívala jsem se na Snapea, byl neklidný.
„Ne“ odpověděl po chvíli. Potom se na mě podíval, nechápala jsem, proč tohle udělal. Kdybych necítila takový strach, rozběhla bych k pánovi zla a tu hůlku bych mu bez jakého rozmyšlení dala. Strach, který jsem v jeho přítomnosti cítila, byl neskutečný. Stačilo, aby se jen otočil, mávnul hůlkou a mohla jsem být mrtvá. Už nikdy bych neviděla Freda, ani nikoho ze svých přátel. V tu chvíli bych udělala vše, jen abych mohla z tohoto místa odejít. To už ale pán zla stál přede mnou, zvedl hůlku a chystal se to vyslovit. Ne! Prosila jsem tiše uvnitř sebe, ale bylo mi to k ničemu. Sbohem. Chtělo se mi brečet.
„Crucio!“ zasyčel Voldemort a kouzlo se dostalo do mého těla. Byla jsem šťastná, že na mě nepoužil smrtící kletbu, ale zároveň jsem bojovala s bolestí. Upadla jsem na zem a začala křičet. Byla to neskutečná bolest. Bolelo mě všechno, nebyla to taková ta bolest, když vás někdo mlátí, nebo když vás něco bolí, byly to skoro všechny bolesti, co existují.
„Tvou hůlku má drahá“ uslyšela jsem ten vysoký chladný hlas, jak ke mně promluvil. Uvědomila jsem si, že bolest je pryč. Na nic jsem nečekala. Z hábitu jsem vytáhla svou hůlku, a podala jí pánovi zla. Zůstala jsem ležet na zemi. Něco se dělo dál, jenže nevím co. Nedokázala jsem zvednout hlavu, stále po celém těle jsem cítila tu bolest. Z očí mi pomalu tekly slzy. Potom jsem zaslechla jak něco dopadlo na zem, a vše co bylo kolem zmizelo. Země se roztočila a já se po chvíli ocitla v té samé místnosti, ale nikdo kolem mě nebyl. Rychle jsem se postavila na nohy a rozhlídla jsem se kolem. Mé oči se zastavily na postavě, co ležela na zemi. Všimla jsem si že to byla pořád moje matka. Nad ní stál nějaký cizí muž. Nikdy v životě jsem ho neviděla. Musel to být ale tyk smrtijed, poznala jsem to podle toho, že měl rukávy svého hábitu vysunuté a na levé ruce se pohybovalo znamení zla. Úplně to stejné co bylo vypálené na mé levé ruce. Co se to stalo? Kde zmizeli všichni? Cítila jsem strach, ale už menší než předtím když tam byl Voldemort. Rozběhla jsem se k tělu mé matky, poklekla jsem na kolena a jednu ruku jí položila na tvář. Ucítila jsem chlad.
„Mami! Prosím!“ matka nereagovala „ne! Tohle nesní pravda! Mami!“ křičela jsem na ni, ale nedostala jsem žádnou odpověď. Muž co stál kousek ode mě, se hlasitě zasmál. Došlo mi to. Všechno jsem v tu chvíli chápala. Má matka, moje maminka, byla mrtvá. Celým tělem mi projel strach, vztek a bolest. Vyskočila jsem na nohy, popadla hůlku, co ležela na zemi a začala všude kolem sebe házet kletby. Neznámý muž se pochopitelně bránil. Celá místnost zářila různými barvami, jaké měly kletby, co lítaly kolem. Najednou jsme ale oba přestali. Pohlédli jsme na sebe a neznámý muž se ke mně rozběhl. Nevěděla jsem, co mám v tu chvíli udělat, a neměla jsem na to čas. Muž mě povalil na zem. Roztočilo se mi v hlavě, a později mi někdo něco zapíchnul do krku. Když jsem se konečně vzpamatovala, zjistila jsem, že muž se mi zakousl do krku. Mohla jsem si myslet, že mě napadl upír, ale něco takového neexistovalo. Je snad tento muž vlkodlak? Zavyla jsem z bolesti. Bojovala jsem s tímto mužem, snažila jsem se ho setřást ze svého těla. Konečně se mi to podařilo. Pořád jsem cítila, jak mě celé tělo bolí, ale neměla jsem čas na to, abych si prohlídla své rány a ošetřila je. Muž se ke mně znova rozběhnul. Zbývala mi jen jedna možnost. Musela jsem to udělat. Věděla jsem, že hůlka, kterou jsem držela v ruce, nebyla moje.
„Avada Kedavra!“ zasyčela jsem a z mé hůlky vytrysklo zelené světlo, které narazilo do hrudi mého soupeře a ten dopadl na zem, mrtvý. Potom jsem znova upadla na zem. Musela jsem z toho místa okamžitě zmizet. Naposledy jsem pohlédla na mrtvé tělo mé matky, a přemístila jsem se zpátky do Bradavic.
