HARRY POTTER - U jezera
Seděla jsem venku u jezera. Cítila jsem se po tom všem, co se stalo divně. Docela mě mrzelo, jak jsem se hádala s Harrym. Bylo něco kolem půl 8, slunce zrovna zapadalo a obloha byla příjemně zbarvená do růžova. Zavřela jsem oči a dýchala čistý vzduch. Později jsem uslyšela nějaké kroky. Otočila jsem se, a viděla jsem Harryho, který šel ke mně.
„Můžu?“ zeptal se s úsměvem.
„Jasně“ přikývla jsem a taky jsem se usmála. Harry se posadil vedle mě. Zase jsem se dívala na jezero.
„Mrzí mě, jak jsem se k tobě choval“ řekl po chvíli „neměl jsem právo na tebe křičet.“
Nic jsem neříkala, jen jsem se na něho dívala, potom jsem zase otočila oči k jezeru.
„Vím, že to nemáš lehké. Využívá tě, a to mě štve. Nelíbí se mi to.“
„Harry“ řekla jsem tiše a podívala se na něj „já s tím souhlasila. Slibovala jsem, že tě budu chránit.“ Cítila jsem, že je zmatený a neklidný. Byla pravda, že jsem stále cítila strach, ale bylo to moje rozhodnutí. Dala jsem řádu slovo, že ho budu hlídat.
„Jenže to není fér“ řekl sklesle „to že za mě vystavujete svoje životy.“
„To proto, že chráníme tvůj život Harry. A ten je stokrát cennější než ty naše. Pochop to, jsi to ty kdo, jako jediný může porazit Voldemorta, ty a nikdo jiný. Jsi náš zachránce Harry, a kdybychom za to měli položit životy, uděláme to.“
„Takhle nemluv“ zarazil mě.
„Ale je to pravda.“
Potom se také zahleděl na jezero „ty sama dobře víš, že tohle nemusíš dělat, věř mi že“ nestihnul to ale doříct.
„Pšt“ řekla jsem a přiložila si prst na ústa „teď se o tom nebavme Harry“ usmála jsem se na něho „zase bychom se jenom pohádali a to já nechci.“ Podíval se na mě ještě víc ustaraně než předtím. Bolelo mě to ještě víc než jeho. Protože jsem věděla, jak těžký má úkol. Přišel o rodinu, a teď má stanout v boji proti nejmocnějšímu černokněžníkovi všech dob? Tenhle sedmnáctiletý chlapec je vyzván na souboj s Pánem zla? Bylo to tak sobecké. Ztratil ty, co miloval, a ke všemu mu hrozilo, že přijde i o svůj život, a hlavně se bál že ztratí někoho blízkého. Nechtěla jsem ho dále trápit, věděla jsem, že si on sám potřebuje pročistit hlavu. Vstala jsem a chystala se k odchodu.
„Už půjdu“ usmála jsem se. Taky vstal, ale byl ke mně otočený zády.
„Nechtěl jsem tě vyrušit“ začal se omlouvat.
„Ale Harry“ popošla jsem k němu a ze zadu ho objala. Bradu jsem si položila na jeho rameno a dívala se na jezero „ty víš, že jsi mě nevyrušil. Myslím si, že teď potřebuješ být na chvíli sám.“ Měla jsem ho moc ráda. Byl to opravdový přítel. Obdivovala jsem ho za to všechno, co dokázal, to jak byl silný a statečný. Byl přítel, kterého jsem milovala, mohla jsem mu říct všechno a vždy mi pomohl. Znala jsem ho 7 let, a připadalo mi to, jako by byl moje dvojče. Jako by byl můj bráška. Z oka mi ukápla slza, a Harry si toho všimnul. Otočil se ke mně.
„Co se děje?“ zeptal se starostlivě.
„Nic“ usmála jsem se na něho a utřela si slzu. Měla jsem o něho strach, ale zároveň jsem věděla jak je silný, a věděla jsem, že boj s lordem Volrdemortem vyhraje. Věřila jsem v to „jen jsem se zamyslela.“ Potom mě objal a já se usmála. Představa, že bych ho ztratila, byla hrozná. Už jsem kdysi ztratila Alana, svého bratra, a Harry mi ho nahradil, jak bych se dokázala vypořádat z tím, kdyby Harry zemřel? Ne, to bych musela sama zemřít. Potom jsem vyklouzla z jeho objetí a ještě jednou se na něho usmála. Usměv mi opětoval, ale pořád se tvářil ustaraně.
„Uvidíme se na koleji“ řekla jsem tiše.
„Fajn“ odpověděl „ale že si jednou o všem promluvíme, prosím?“
„Ano.“ Bála jsem se toho rozhovoru, ale museli jsme to udělat, někdy to prostě budeme muset probrat.
„Tak zatím“ potom jsem se otočila a šla pomalu pryč.
„Zatím“ slyšela jsem jak odpověděl.
