Twilight saga - Kapitola druhá
ROK 1907 - Italy
Eywa odešla a Aro dál pokračoval v rozhovoru s Marcusem a Caiusem.
„Neříkal jsi, že chceš semnou o něčem mluvit? Chci ještě před západem slunce zajít na lov“ ozval se najednou Felix, který seděl na křesle vedle Marcuse. Všichni tři zvedli hlavy a podívali se na Felixe. „Nebyl si na lovu před dvěma hodinami?“ řekl trošku rozčíleným hlasem Aro „nemáš jen v plánu jít za mojí dcerou?“ jeho hlas zněl zase o něco rozčíleněji.
„Ona není tvá dcera Aro“ sykl Felix na Ara a zlostně se na něj podíval. To už oba stáli na nohách a hleděli jeden druhému do očí.
„Ty moc dobře víš, že to tak je“ zasyčel Aro a chytil Felixe za krk „nechtěj mě rozčílit Felixi“. Felixovy oči se leskly. Věděl, že Aro by mu neublížil, nezabil by ho, jelikož ho potřebuje. Věděl že teď se ho Aro dotýká a čte jeho myšlenky, proto se snažil myslet na cokoliv jiného, jenom ne na Eywu.
„Máš jí plnou hlavu! Pořád na ní myslíš“ ozval se rozčílený Aro a své prsty ještě víc stiskl. Byl plný vzteku. Kdyby měl v sobě ještě nějakou krev, cítil by jak se ta krev rozlévá po celém těle a on vzteky hoří. Věděl, že Felix má pravdu. Eywa nebyla jeho pravou dcerou, ale chtěl, aby to tak bylo. Tu mladou, malou holku s rudými vlasy a zářícími oči miloval. Miloval jí tak jako otec miluje svojí dceru. Bál se o ni každou minutu. Kolikrát posílal Demetriho aby jí při lovu sledoval, protože se bál, že by jí napadl starší a silnější upír, a něco by se jí stalo.
„Nejsi zde jediný, komu na ní záleží“ řekl po chvilce tichým hlasem Felix a díval se do očí Ara. Jako kdyby se v Arových očích objevily slzy, kdyby to bylo možné. Najednou Aro pustil Felixe a dlouze se zadíval do země. Felix rychle ustoupil pryč a cítil se, jako kdyby vyhrál boj.
„Vypadni!“ zasyčel na něj ještě Aro. Felix mlčky odešel. Aro se zpátky posadil k Caiusovi a Marcusovi, ale už se nedokázal tak plně soustředit jako předtím. Hlavu měl plnou, a nedokázal jí vyprázdnit.
„Tohle že ti řekl? Že chce, abych byla jeho dcera?“ řekla tiše Eywa když šli s Felixem po kamenných schodech do jedné z mnoha pokojů residence. Venku se rozpršelo, ale vzduch byl pořád teplý. Oba pokračovali dál po schodech dolů, a Eywa se podívala přes rameno, aby viděla Felixovou tvář, když jí odpoví.
„Ano. Tohle řekl“ odpověděl mrtvým hlasem Felix a pokračovali dál. Eywa se zase dívala před sebe, a když došli do místnosti, posadila se na stůl, který stál pod oknem, nohy si položila na židli a hleděla na Felixe. Čekala, že jí k tomu ještě něco poví.
„Ale proč? Proč to chce?“ zeptala se po chvilce Eywa a dívala se na Felixovou bledou tvář, která teď byla nějak moc blízko té její. Dívala se do jeho rudých očí, a viděla v nich strach. Felix pootevřel ústa, chtěl něco říct, ale hned je zase zavřel. Pak své oči otočil k oknu, a sledoval, jak déšť naráží do skla. Znovu otevřel ústa, ale tentokrát už promluvil
„má tě rád, a pořád se o tebe bojí. Cítí k tobě lásku, otcovskou lásku.“ Eywa sebou trhla, když Felix řekl ‘‘otcovskou lásku‘‘, jelikož ona svého vlastního otce nikdy nepoznala. Nevěděla to jaké to je mít tátu. Její pravý otec se zastřelil, ještě před tím než se narodila. A její matka zemřela, když jí byly 3 roky. Nikdy nevěděla jaké to je mít tu pravou rodinu. Měla staršího bratra, ale ten už asi bude mrtvý. Byl od ní starší o 12 let, a pochybovala, že on by byl také upír. Po tom co zemřela její matka, se jí ujala nějaká žena. Ta ale zemřela když Eywě bylo 16, a tak se dál o sebe musela postarat sama. Rodinu měla až teď tady v Itálii ve Volteře. Tu pravou rodinu měla jen chvíli, pak už neměla nic, až do doby co potkala Jaspera. Pak byla doba, kdy měla jeho, ale i toho jí vzali. Proč jí všechno musí brát? V hlavě se jí pořád zněla tahle otázka. Nedokázala se toho zbavit a ani si to vysvětlit. Najednou si ale všimla, že Felix je pořád blíž a blíž. Nedíval se do okna ani nikdy jinde, díval se přímo na ni. Díval se jí hluboce do očí, v té chvíli chtěla vědět na co myslí, ale nedokázala to. Dívala se na něho a všimla si, že ta otázka jí zmizela z hlavy, to jí potěšilo, ale jen na chvíli. Pořád tu byla jedna věc. V Itálii byla už 7 let, a od chvíle co se smířila s tím, že s Jasperem už nemůže být, začala pociťovat něco k tomu muži (upírovi) co stál před ní. Věděla ale, že jejímu pánovi se tohle nelíbí a nikdy líbit nebude. Nechtěla, aby její Pán té osobě co stála před ní, ublížil. Aro by jí nikdy neublížil, ale zabít Felixe, za to že se jí jenom dotkl, by pro něj bylo snadné. Ale pořád cítila, že chce toho kdo je vedle ní.
„Proč se na mě tak díváš?“ řekla tiše a polkla tak že si toho Felix určitě všimnul.
„Pozoruju tě, tak jako to dělám pořád, od doby co jsi tady přišla“ zamumlal.
„Pozoruješ mě?“ zeptala se tiše Eywa „proč?“. Teď i ona pozorovala jeho. Najednou on svoje oči odvrátil jinam ale Eywa se pořád dívala na jeho tvář.
„Nejde se na tebe nedívat Eywo. Jako kdybych neovládal své oči.“ Eywa sebou zase trhla, a najednou vnímala, že se Felixovi zase dívá do očí, ani nevěděla, kdy otočil hlavu zpět. Pomalým pohybem slezla ze stolu na kterém seděla, a postavila se přímo před Felixe. Věděla, že za to možná bude trpět, ale nejvíc se bála toho, že za to bude trpět ten koho ona miluje. Ale láska jí přemohla. Položila levou ruku na tvář, ucítila jeho tvrdé kosti. Už nemohla čekat déle a přitiskla své rty na jeho. Nebránil se, což bylo dobré znamení. Jejích rty se tiskly k sobě. Pokračovalo by to, kdyby se dveře místnosti nerozlítly, a v nich by nestál Aro.