Welcome to my diary !

Otevřela jsem oči. Do nosu se mi dostal nepříjemný pach něčeho shnilého. Ležela jsem na hlíně, někde v lese. Všude kolem mě byly stromy, keře, prostě jen samá zeleň. Podívala jsem se na stranu, kde ležela 3 mrtvá těla. Zase jsem se podívala zpátky na oblohu. Vím, co byl ten smrad. Byly to ty mrtvoly. Tři lidi co jsem v životě neznala, a tři lidi kterým jsem vzala život. Bylo mi všechno jedno. Klidně bych vlítla do obchodu a zabila tam všechny. Klidně bych před zrakem všech lidí ve Forks řekla, že jsem upír, a kdyby mi to nevěřili, dokázala bych jim to. Nezáleželo mi ani na tom, zdali já sama budu žít, natož aby jiní byli naživu. Moje mysl byla celá pohlcena černotou. Nikdy jsem si nemyslela, že lidské tělo dokáže už po třech dnech tak páchnout. Postavila jsem se na nohy. Znova jsem se podívala na ty lidi a potom jsem se rozběhla pryč. Pořád jsem neměla málo. Osmnáct lidí a několik zvířat za tři dny pro mě pořád bylo málo. Potřebovala jsem krev. Pořád jen krev, nic jiného. Doběhla jsem až na okraj silnice. Bylo něco kolem sedmé hodiny ranní, neděle. Všude bylo málo lidí. Rozhlížela jsem se kolem, zdali někde neuvidím živou bytost. Po několika minutách čekání se konečně někdo objevil. Muž s krátkýma hnědo-šedýma vlasy, na hlavě mel kšiltovku a na sobě modrou sportovní bundu. Zastavil a vystoupil s auta. Došel ke krajnici silnice a zdálo se, že chtěl vykonat potřebu, jenže to už nestihnul. Rozběhla jsem se a skočila jsem mu po krku. Povalila jsem ho na zem a zakousla jsem se mu do krku. Během několika vteřin jsem byla hotová. Další člověk kterému jsem vzala život. Odhodila jsem tělo a otřela si pusu. Věděla jsem že ještě pořád nemám dost, upír nemá nikdy dost. Ale řekla jsem si že už raději půjdu domů. Vzpomněla jsem si na dům o kterém mí říkal Sebastien. Stará rezidence na okraji Forks. Říkal že tam klidně můžu jít bydlet. Nechtělo se mi do centra. Rozběhla jsem se a měla jsem v plánu jít do toho domu. Asi po 7 minutách jsem se ocitla přede dveřmi tohoto domu. Už jsem ho párkrát viděla. Vždycky jsem si myslela že tam nikdo nežije, a nakonec jsem se dozvěděla že je to dům mého bratra a teď tady dokonce já mohu bydlet. Dům byl překrásný a veliký. Takový menší zámek. V tom mi ale došlo že jsem zapomněla klíče. Kruci – řekla jsem si pro sebe. Potom mě ale napadlo, že co když dveře nejsou zamčené? Zkusila jsem otočit koulí na dveřích a kupodivu jsem měla pravdu. Dveře opravdu nebyly zamčené. Otevřela jsem je, ale stále jsem zůstala stát venku. Otevřely se dokořán bez jakéhokoliv zvuku. Hleděla jsem do světle hnědé chodby co byla za těmi dveřmi. Na konci chodby bylo schodiště, a vedle něho dvoje dveře. Rozhlídla jsem se kolem a udělala jsem jeden krok vpřed. Stála jsem na malém koberci. Zmocnil se mně divný pocit, a potom zase zmizel. Udělala jsem ještě několik kroků a potom jsem zavřela dveře. Překvapilo mě jak byl dům uprostřed čistý. Sebastien říkal že tam už asi 15 let nebyl. Kdo tady tedy uklízel? Byl tam všechen nábytek a vybavení, a všechno bylo tak nové a krásné. Celým domem se táhla nějaká sladká vůně. Nedokázala jsem jí k ničemu přirovnat. Chvíli jsem si myslela že jsou to růže ale potom se to zase změnilo. Jedny dveře co byly vedle schodiště vedly do jídelny a za jídelnou byla kuchyně. Nábytek a vše kolem bylo ve francouzském stylu z 18 století. Takový styl se mi moc líbil, nemám moc ráda modernu. Později jsem si prošla celý dům. Připadalo mi, jako bych ho přecházela celý den. Byl tak velký. Připomínal mi Volteru. Jenže Voltera byla kamenná, bezbarevná a chladná. Natož tento dům byl dokonalý. Hned jsem si to tam zamilovala. Potom jsem si šla sednout ven na terasu. Bylo něco kolem poledne. Jen jsem tak seděla na lavičce a pozorovala okolí. Zahrada kolem domu byla taky nádherná. Vnímala jsem, jak se sluneční paprsky odrážejí od mojí kůže. Když jsem tak pozorovala vlastní tělo, všimla jsem si, že jsem špinavá od bláta a krve. Vstala jsem, a šla do koupelny. Koupelna byla veliká asi jako polovina obývacího pokoje, a to obývací pokoj byl veliký jako celý můj starý byt. Sundala jsem si oblečení a zalezla do sprchy. Byla jsem tam snad více než půl hodiny. Vylezla jsem ven a ovinula si kolem sebe velikou modrou osušku. Vyšla jsem ven do ložnice ke které ta koupelna patřila. Rozhlídla jsem se kolem, napadlo mě, zdali je tady nějaké oblečení. Na druhé straně pokoje jsem zahlédla dveře. Šla jsem k nim, otevřela je a za nimi byla velká šatna. No páni! Řekla jsem si, tohle je perfektní. Oblíkla jsem si džíny a tričko. Potom jsem si pročesala vlasy a šla dolů. Šla jsem do knihovny která byla za obývacím pokojem. Prohlídla jsem si skoro všechny knihy co tam byly, potom jsem si jednu vybrala, usadila se do křesla a začala číst. Neměla jsem nic jiného na práci, takže jsem si až do večera četla. Když jsem se večer konečně odtrhla od knih, bylo půl 8. Za celé to odpoledne jsem přečetla 6 knih. Vstala jsem, protáhla se a přemýšlela jsem co dál. Nechtěla jsem se nudit. Došla jsem do obývacího pokoje a pustila si hudbu. Něco rychlejšího abych si mohla zatančit. Otevřela jsem barovou skřínku a prohlídla si veškeré láhve co tam byly. Nakonec jsem si vybrala jednu wiskey a nalila si jí do skleničky. Vzala si jí do ruky a začala tančit a k tomu jsem popíjela. Být upír byl veliký plus proto, protože když jsem pila alkohol, nikdy jsem se nemohla opít a nijak to neškodilo mému tělu. Ke všemu když jsem cokoliv jedla nebo pila, nemělo to žádnou chuť. Všechny nápoje chutnaly jako voda a jídlo taky tak. Na celém světě existovala jen jediná věc která měla chuť – krev. Když jsem pomyslela na krev, ihned mi vyschlo v krku, ale rychle jsem to dostala pryč. Ztlumila jsem trošku hudbu, vzala si celou láhev wiskey a šla nahoru do ložnice. Lehla jsem si na postel a pustila TV, k tomu jsem stále pila to nic – wiskey. V televizi zrovna vysílali zprávy. Nějak jsem tomu nevěnovala pozornost, do chvíle než řekli že se ve Forks pohřešuje 19 lidí. Rychle jsem skočila po ovládači a přidala hlasitost. Říkali že ve Forks nejspíš řádí bestiální vrah a nebo je možné že to všechno způsobuje divoká zvěř. Potom ukázali fotky všech 19 lidí. Pomyslela jsem na to, co jsem udělala za poslední tři dny. Bylo mi z toho špatně. Nenáviděla jsem, ale taky jsem zase začala pociťovat tu nepříjemnou bolest v krku. „Nech toho Evelline“ – řekla jsem si pro sebe, ale bylo to těžké. Přemýšlela jsem co dál. Nechtělo se mi znova do lesa a něco hledat. Vzpomněla jsem si že Sebastien říkal, že dům je vybavený vším co potřebuju. Proto jsem začala všude možně hledat krev. Zkusila jsem hledat v kuchyni, ve sklepě, v garáži. Úplně všude. Začala jsem být neklidná a pomalu se mě zmocňoval vztek. Potom jsem si ale vzpomněla na jedny dveře, co byly na konci chodby v druhém patře. Vypadaly zajímavě, byly velice úzké a celkem nízké. Doběhla jsem do druhého patra a šla k nim. Otočila jsem klikou, ale najednou, jako kdybych dostala do ruky elektrickou ránu a nebo jako by mi někdo vrazil do ruky nůž. Sakra – zakřičela jsem. Co to sakra je ? Potom jsem si všimla, že klika u dveří je ze zlata. Proč tohle Sebastien udělal? Přece věděl že zlato je můj nepřítel, tak proč tam tu kliku nechal? Neměla jsem čas na přemýšlení jak bych tou klikou mohla otočit. Zvedla jsem nohu, a jednoduše jsem dveře vykopla. Když se dveře rozletěly dokořán, a já v té místnosti rozsvítila, mohla mě v tu chvíli ranit mrtvice! Ach můj bože – vykřikla jsem když jsem viděla co je uprostřed. Všude byly jen police, a na nich láhve z krví. Nevím jak byla ta místnost široká, v každém případě těch láhví tam bylo snad přes tisíc. Konečně jsem pochopila co byla ta sladká vůně co se táhla celým domem. Byla to krev. Úplně jsem se roztřásla když jsem se na to dívala. Ucítila jsem, jak se mi změnily oči. Moje duhovka změnila barvu z černé, na červenou. Rychle jsem zavřela oči a snažila se změnit barvu svých očí. Podařilo se mi to. Otevřela jsem je, a znova se rozhlídla po místnosti. Už asi chápu proč klika byla ze zlata, Sebastien nejspíš nechtěl abych do této místnosti vstoupila, jenže proč? Ani nevím jak se to dělo, ale pořád jsem vcházela dál do místnosti. Zastavila jsem se, a natáhla se pro jednu láhev. Přestaň! Rychle jsem tu ruku zase stáhla. Vyběhla jsem pryč z místnosti a utekla dolů do kuchyně. Ale dlouho jsem to nevydržela. Vrátila jsem se tam zpátky a jednu láhev si vzala. Potom jsem si sedla v obývacím pokoji na gauč. „Jenom jedna. Potřebuju to, mám hlad“ říkala jsem si sama pro sebe. Měla jsem neskutečnou žízeň. Otevřela jsem tu láhev, ještě chvíli jsem uvažovala zdali to nemám zahodit. Nechtěla jsem znova pít lidskou krev. Chtěla jsem se toho zbavit. Jenže jsem byla moc slabá, neovládla jsem se, a napila se. Vypila jsem asi polovinu. Hned jsem ucítila jak bolest zmizela. Potom jsem láhev položila na stůl. To stačí. Polovina ti stačí. Ne! Nestačí! Chceš víc! Rychle jsem tu láhev zase vzala a dopila jí. Moje oči se hned začervenaly. Dopila jsem poslední kapku a upustila láhev na zem. Nahoře je jích spousta. Jsi tam, hned! Ne! Nedělej to. Moje mysl se prala. Ta dobrá bojovala s tou špatnou. Měla jsem v hlavě maximální zmatek. Odhodila jsem tu prázdnou láhev pryč. Postavila se na nohy a šla ke skříni. Vzala jsem si novou láhev wiskey a napila se z ní. Během několika vteřin jsem jí celou vypila a láhev jsem upustila. Najednou nic. Žádná myšlenka. Nic mě nepřemlouvalo abych si vzala další krev. Bolest zmizela. V celém mém těle byl klid. Oddechla jsem si. Potom jsem vyhodila prázdnou láhev o wiskey a taky prázdnou láhev z krve do koše. Lehla jsem si na gauč a dívala se do stropu. Možná budu schopná pít krev, možná se naučím se ovládat. Zavřela jsem oči a nepřemýšlela. Všude bylo ticho. V tom se ale něco stalo. Jako kdyby mi v těle něco prasklo. Jako kdyby uvnitř mě vybuchla bomba. Otočila jsem hlavu a otevřela pusu. Něco mi proletělo ze žaludku až do krku, potom do pusy a najednou to bylo venku. Co, co to mělo být? Opakovalo se to. Co to je? Jak je to možné? Počkat! Ty, ty zvracíš Evelline. Cože? No samozřejmě! Nevíš co to je protože jsi nezvracela snad 200 let! Posadila jsem se, a uvědomila jsem si že vážně zvracím. Moje vnitřní orgány se trhaly na kusy a já k tomu zvracela. Podívala jsem se dolů na koberec. Byl celý červený. Cože to? To je krev! Proboha! Nejen že jsem bolest trhala na kusy, ke všemu jsem zvracela, a zvracela jsem krev! Co je to semnou? Jak můžu, jak můžu zvracet? Pomozte mi někdo! V tu chvíli vše ustalo. Bolest byla pryč, a já konečně přestala zvracet. Seděla jsem na gauči, hleděla na kaluž krve kterou jsem právě vyzvracela a nechápala nic z toho co se stalo. Napadla mě jen jediná možnost a to ta, že krev byla zkažená. Ale to bylo nemožné. I kdyby krev byla zkažená, i kdybych pila krev narkomana a nebo kohokoliv. Tohle by se nestalo. Vstala jsem, a šla jsem do koupelny. Došla jsem k umývadlu a pustila studenou vodu. Párkrát jsem si opláchla obličej. Potom jsem na sebe hleděla do zrcadla. Ve vlastních očích jsem viděla strach. Potom jsem vypnula vodu a stále jsem na sebe hleděla do zrcadla. Najednou jsem se ale zase začala svíjet z bolesti. Jako kdyby mi někdo trhal vnitřnosti z těla. Skácela jsem se na zem a začala jsem se svíjet bolestí. Začala jsem z celého hrdla křičet. Byl to ten nejhorší křik. Myslela jsem si, že to nezvládnu, že mě ta bolest roztrhá. Přála jsem si, aby se to stalo. Aby se stalo cokoliv jen aby to vše skončilo! Podařilo se, bolest se trošku ztlumila. Postavila jsem se na nohy. Chtěla jsem jít do ložnice, ale zase jsem začala zvracet. Otočila jsem se k umývadlu a zvracela do něj. Trvalo to tak neskutečně dlouho, ale doopravdy to nebyla ani minuta. Když bylo po tom, došla jsem do ložnice k telefonu a rychle vytočila Jacobovo číslo. Měl tam záznamník. Čekala jsem na pípnutí a potom jsem zanechala zprávu: Jaku prosím, až si tohle poslechneš, tak přijď do domu mého bratra Sebastiena. Víš ten dům na okraji Forks. Je to opravdu důležité. Prosím, Eywa. Potom jsem to zavěsila. Bolest se zase zvětšovala. Cítila jsem jak slábnu. Upadla jsem na zem a zůstala jsem ležet. Potom jsem se zase začala svíjet z bolesti. Křičela jsem a házela sebou na všechny strany, a k tomu ještě zvracela. Oči se mi pomalu zavíraly a já cítila jako kdybych odcházela z tohoto světa. Už jsem ani nedokázala křičet. Bolest byla tak silná. Zůstala jsem ležet na zemi a přála jsem si, aby to skončilo. Prosím.