Twilight saga: Odešla jsem já i on
Kapitola druhá
Twilight saga: Odešla jsem já i on
Vyšla jsem ven. Jacob šel pořád za mnou. Slyšela jsem jeho těžké kroky, tlukot jeho teplého srdce, které se už zklidnilo. Ještě před chvíli tlouklo, jako kdyby Jacob právě uběhl maraton. Jak bylo možné že se jeho tep tak zrychlil? Byla to nervozita? Bál se, že bych mu opravdu ublížila?
Sešla jsem po schodech. Venku pršelo, což mi ovšem nijak nevadilo. Jacobovi taky ne.
Otočila jsem se k němu a ruce si zanořila hluboko do kapes své potrhané mikiny.
„Chtěl jsi semnou mluvit“ řekla jsem když jsem věděla že se na mě dívá a čeká, co řeknu.
„Ano chtěl“ odpověděl a ani se nepohnul, „a o čem?“ Mým tělem procházela nervozita. Bála jsem se toho, co mi chce Jacob říct.
Chce mi vynadat? Říct že už mě nikdy nechce vidět?
„Nebylas tady hodně dlouho“ dodal po chvilce, a já se zpátky vrátila ze svého snění „dochází ti, že jsem měl o tebe neskutečný strach?“ podíval se na mě přísným pohledem.
„Já, já vím Jaku“ chtěla jsem ho chytit za ruku. Natáhla jsem svou levou ruku k jeho pravé, teplé dlani. Čekala jsem že s ní uhne, ale neuhnul. Dovolil mi, abych ho chytila.
Dotkla jsem se ho. Do prstů mě udeřilo teplo. Jako kdybych byla člověk, a dotkla se horkého hrnce. Nebolelo to.
„Já vím, pochopím, když na mě budeš křičet, když mi vynadáš“ zamyslela jsem se „ale prosím, neopouštěj mě. Neodcházej nikam. “
Chvíli přemýšlel. Pořád jsem slyšela tlukot jeho srdce. Krkem mi opět projela pálivá bolest. Jen mě to bodlo a bylo to pryč.
Dívala jsem se na něj, jak stál naproti. Stál tak blízko mě. Já se ho dotýkala. Dívala jsem se mu do jeho nádherných, černých očí. Znala jsem je moc dobře, ale pořád jsem se snažila najít něco nového, něco co by ho dělalo ještě dokonalejším.
V tom mě potáhl za ruku, a přitiskl ke své hrudi. Nejdřív jsem nechápala co se děje, potom mi došlo že mě objal.
Moje ruce ihned zareagovaly a ovinuly se mu kolem pasu.
Tlačila jsem se na něho jak nejvíc jsem mohla. Potřebovala jsem jeho teplo cítit na své ledové kůži. Na svém mrtvém tělu.
Bylo to nádherné ho tak objímat.
Najednou mi na kůži dopadlo něco, co nemohl být déšť. Bylo to teplé.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na Jacobovou tvář. Pochopila jsem co bylo to teplé co mi přístálo na kůži. Byla to jeho slza.
„Jaku?“ řekla jsem vyděšeně.
„Promiň“ odpověděl a pustil mě ze svého objetí. Rychle si otřel oči.
„Víc jak měsíc jsem tohle potřeboval“ podíval se někam jinam „potřeboval jsem tě obejmout. Vědět že jsi tak blízko.“
„Jaku“ popošla jsem k němu blíž. Přiložila jsem svůj ukazováček na jeho rty. Postavila jsem se na špičky a políbila ho. Musela jsem ho políbit. Chtěla jsem ho políbit a udělala jsem to.
Otevřela jsem oči a všimla si, že se mi do nich dívá.
Potom mě znova políbil. Začal mě líbat. Bylo to krásné. Bylo to něco co jsem vždycky chtěla. Co jsem nikdy nedokázala odmítnout. Jako kdybych dostávala drogu po které jsem toužila nevím jak dlouho.
Dostala jsem to, bez čeho jsem nedokázala žit.
Počkat! Odrhla jsem se od něj. Vyděšeně se na mě podíval. To bez čeho jsem nedokázala žít? Bez krve?
Krev.
Když jsem si v duchu řekla ‘krev‘. Znělo to, jak to vlastně znělo?
Do krku se mi dostala neskutečná bolest.
„Eywo co se stalo?“
„Já, já netuším“ vyjekla jsem ze sebe „nevím co to semnou je.“
Hleděl na mě. V hlavě jsem si pořád dokola pouštěla co se stalo.
Jacob se ke mně přiblížil. Vzal mě za ruce „potřebuju ti ale říct“ začal tiše mluvit „je to těžké, ale“
Ale ? Co mi to chce říct ? „Ale nemám na výběr. Spojil jsem se s Nessie, a tak to musí zůstat.“
Otřásla jsem se když jsem slyšela Nessie! Proč přede mnou tak mluví? Přece ví jak jí nesnáším!
„Tak to musí zůstat?“ zeptala jsem se ho
„Ano. Eywo, já, já mám tě rád, ale Renesme je někdo, miluju jí.“
Pustila jsem jeho ruce „tak proč tady objímáš mě Jacobe? Proč mě takhle trápíš?“ začala jsem na něho křičet „ty víš jak tě mám ráda, a musíš mi něco takového říkat?“
„myslíš že mě tohle nebolí ?“ začal se bránit „jak myslíš že jsem se cítil když jsi tady nebyla? Myslíš že já z toho mám radost Eywo?“
Nějak jsem ho neslyšela. Pořád jsem si opakovala ‘Miluju Renesme, miluju renesme, miluju…‘! Chtěla jsem řvát! Chtěla jsem se na něj vrhnout a utrhnout mu hlavu!
„Fajn, v tom případě, nechme to tak“ dostala jsem ze sebe. Otočila jsem se a chtěla jsem jít pryč. Chtěla jsem utíkat, někam strašně daleko.
„Eywo počkej“ zastavil mě, chytil mě za ruku a otočil zase zpátky k sobě „nechci abychom se rozešli takhle“ dodal.
Rozešli? Počkat, my jsme spolu byli? Fajn, je vážně super se to dozvědět až když se rozcházíme „v čem je problém? Řekneme si ahoj a jdem.“
Zamračil se na mě „takhle to nechci, chci abychom…“
„Ty chceš? A zajímá tě vůbec co chci já?“ skočila jsem mu do řeči
„Ovšem že mě to zajímá, ale bojím se, že bych tě zklamal“ podíval se na mě.
Asi měl pravdu. Já bych mu řekla že chci jeho, a on by řekl ne. Vlastně mě ušetřil další bolesti.
Udělal jeden krok, pořád mě držel za jednu ruku, a druhou položil na mou tvář. Naklonil se ke mně „miluju tě, a vždycky budu. Ty to víš“ řekl a políbil mě.
Byl to ten nejnechtěnější polibek. Protože jsem věděla že je poslední.
„Opravdu to musí skončit?“ zeptala jsem se a hlas se mi zlomil. „Ano musí“ odpověděl mi. Potom mě ještě jednou políbil na čelo a pustil mě.
„Sbohem Eywo“ dodal, potom se otočil a proměnil se ve vlka. Naposledy se na mně podíval, a utíkal pryč.
„Sbohem Jacobe“ dodal jsem.
Vrátila jsem se zpátky do svého prázdného bytu. Nic mě tam nečekalo. Jen prach, pavučiny a špína.
Hodila jsem klíče na poličku vedle dveří, na které byla snad deseti centimetrová vrstva prachu. Klíče dopadly na dřevo, a prach se vznesl nahoru.
Nevadilo mi že mám v bytě hotový chlívek. Sundala jsem si svojí děravou mikinu a hodila ji na zem.
Potom jsem se přenesla do obýváku. Praštila jsem sebou na pohovku a začala civět do stropu.
Měla jsem v plánu takhle ležet navěky.
Miluje Renesme. Pochop to ty blbče, on miluje Renesme. Tohle jsem měla v hlavě. Pořád jen to, a nic víc. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. V hlavě mi hučelo. Nedokázala jsem se toho hluku zbavit. Příšerně to bolelo.
Dala jsem si ruce pod hlavu a pořád se dívala do jednoho bodu na stropě, ze kterého visely šedostříbrné pavučiny. Byly na nich stovky pavouků. Člověku by se z toho udělalo špatně. Ovšem já nepřemýšlela o tom, jak to vypadá kolem mě, ale co se kolem mě děje.
Nechci aby náš rozchod skončil takhle. Rozchod z Jacobem Blackem. Rozchod. Konec. Smrt. Moje já nadobro umřelo.
Cítila jsem jak zemně odchází ta poslední radost.
Začala jsem si vybavovat vše, co jsem s Jacobem prožila.
Seděli jsme s Jacobem na pláži v La Push, každý měl několik bílých kamínků a kreslili jsme nimi do písku. Slunce bylo schované za velkými mraky.
Já a Jacob v rezervaci. Seděli jsme v Billyho garáži a povídali si. Venku byla hustá mlha a pršelo.
A další vzpomínka? Já v Itálii, stovky kilometrů od Jacoba. Já když jsem se vrátila, a Jacob tady nebyl. My, když jsme se rozešli
Já, ležící na pohovce, trpím.
Jak dlouho to bude trvat? Možná za několik let vstanu z téhle pohovky, a vyjdu ven? A nebo tady zůstanu navždy?
Ubíhaly minuty, hodiny, dny.
Skončil srpen a já pořád ležela na té pohovce. Pořád tak stejně jako tehdy. Nepohnula jsem se.
Hladověla jsem a trpěla. V hlavě jsem už neměla ty krásné vzpomínky, nýbrž to u čeho jsem trpěla. To jak jsem se s Jacobem hádala, to jak jsme se prali a to jak jsme se rozešli.
V hlavě mi zase zazněl ‘ROZCHOD‘.
Bolest se nezměnila. Někde ve mně se udělala díra, která byla pořád větší a větší, a bolela pořád víc a víc.
Do uší mi zahučel nepříjemný zvuk. Co by to mohlo být? Střelila jsem pohledem na hodiny. Bylo 02:36, sedmnáctého září 2010.
A zase ten nepříjemný zvuk. Co to bylo?
Byl to zvonek u dveří. Někdo zvoní? Cože? Teď v noci?
Ani jsem se nepohnula. Zvonek se ozval zase.
Potom jsem slyšela, jak klika udělala cvak, a dveře se otevřely a zavřely. Někdo nejspíš vešel dovnitř. Bylo mi jedno kdo to byl. Kroky se pořád přibližovaly k obývacímu pokoji.
Všimla jsem si, že ten někdo kdo poklusuje po mém bytě, už stojí vy dveřích. Ani jsem nezvedla hlavu. Nic. Bylo to mi jedno.
„Může mi říct co to má znamenat?“ ozval se něčí hlas zamnou. Byl to ženský hlas. Zněl jako nějaké zvonečky. Poznala jsem ten hlas, byla to Bella Cullenová.
Neřekla jsem ani slovo. Bella přešla přes místnost a postavila se naproti mně.
„Nemluvíš semnou?“ zeptala se mě. Potom se podívala po místnosti, byla vyděšená „jak dlouho už tady ležíš?“ projela mě pohledem, a všimla si že já sama jsem posypaná prachem jako celá místnost kde jsem ležela.
Pořád jsem mlčela. Jako kdybych zapomněla mluvit. Jako kdybych ztratila hlas.
„Eywo“ řekla Bella a posadila se na konferenční stolek co stál vedle pohovky na které jsem já už měsíce ležela, a která změnila svou červenou barvu na šedou.
„Bello?“ ozvalo se z mého hrdla. Cože? Já promluvila? Můj hlas zněl strašně divně. Byl o něco vyšší než před měsícem.
„No sláva, mluvíš“ řekla Bella a usmála se na mě „vysvětlíš mi to? A vysvětlíš mi, proč jsi už skoro tři týdny nebyla ve škole? Proč tady ležíš a jak dlouho?“
Chvíli jsem se na ní dívala, potom jsem se pokusila si sednout. Při tom pohybu udělala moje pohovka zvuk rozpadajícího se nábytku. Jako kdyby jí něco bolelo. Zasténala z bolesti, prohnula se a v polovině a když jsem se posadila, zase se zklidnila.
Pořád jsem se dívala na Bellu a přemýšlela co jí říct.
Ona pořád něco mluvila, a já se dívala na ní. Nevěděla jsem o čem mluví. Vůbec jsem to nevnímala.
Chtěla jsem brečet. Přede mnou seděla Bella. Isabella Cullenová.
„Bello, mohu se ti k něčemu přiznat?“ nevím co mě to najednou napadlo.
„Ovšem“ odpověděla.
„Víš“ podívala jsem se do země „potom co jsem prožila, to že jsem ztratila někoho, koho jsem tak milovala, koho pořád miluju.“ Zase jsem se zamyslela. Bella se na mě dívala zvědavě ale i trošku nechápavě.
Trošku jsem se zasmála „já ti hodně závidím Bello.“
„Cože? Že mi závidíš?“ zeptala se nechápavě.
Usmála jsem se na ní „ale nemyslím to nějak špatně! Víš, ty jsi ta holka co se zamilovala do upíra, do někoho kdo se jmenuje Edward Cullen. Poznala se s ním, provdala se za něj, má s ním dítě a teď sama jsi ta upírka“ zase jsem se zamyslela „ale to nejlepší je na tom to, že tys měla na výběr Bello!“ Kdybych byla člověk rozbrečela bych se.
„Eywo, já, chápu tě“ taky se zamyslela.
Rychle jsem vskočila do jejího zamyšlení „prosím ale neber si to nějak špatně! Přeju vám to! Jen mě to tak napadlo. Já tohle nikdy nebudu mít.“
„Ale Eywo! Víš co? Co kdyby ses zvedla, převlíkla se a zašla do La Push? Myslím si, že tam na tebe bude někdo čekat.“
Zamyslela jsem „bude tam někdo čekat?“
„Ano, a ten někdo je někdo koho miluješ“ usmála se na mě.
„Tys mluvila s Jacobem?“ zeptala jsem se.
„Ano, a tys taky mohla kdybys neignorovala to když ti volal“ podívala se na mě trošku přísným pohledem.
Okamžitě jsem střelila pohledem k pevné lince. Na okýnku se zobrazovalo číslo 38. Cože? Jacob mi osm-a-třicet krát volal? Rychlostí blesku jsem vstala a běžela do předsíně. Vzala jsem kabelku která tam ležela skoro měsíc, a vyhrabala s ní mobil. Byl samozřejmé že je vybitý. Běžela jsem zpátky do obýváku, otevřela první šuplík u psacího stolu a hledala nabíječku. Konečně jsem jí našla. Jeden konec jsem strčila do mobilu, a druhý do zásuvky. Chvíli jsem počkala a potom jsem mobil zapnula.
Rozsvítil se display a na něm se zobrazilo okýnko ‘Nabíjím baterii‘. Ještě chvíli jsem čekala a pak se mi zobrazilo 67 zpráv. Z toho 52 jich bylo o nepřijatých hovorech od Jacoba.
Byla jsem v šoku. On mi skoro sto krát volal! Ihned jsem vyhledala jeho jméno v telefonním seznamu, a volala mu.
Asi po 6 sekundách se ozvalo chraplavým a nízkým hlasem „Haló?“ Ihned jsem poznala čí je to hlas.
„Billy? Tady Eywa, prosím vás je tam někde Jacob?“
„Eywo? Cože? Ty žiješ?“
„Ano. Já vím. Mám se co omlouvat a tak, ale prosím, je tam někde Jacob?“
„Není“ opověděl Billy po chvilce „je v La Push“
„Aha. Děkuju. Nashle“
Ozvalo se ještě nashle a potom jsem to vypnula. Podívala jsem se na Bellu která se ze stolku, přesunula na mou rozpadající se pohovku.
„Já ti to říkala“ řekla a usmála se na mě.
„Máš pravdu. Měla bych za ním zajít.“
Vstala jsem ze země a šla zase zpátky do předsíně. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Na upíra jsem vypadala hrozně. Pod očima se mi udělaly velké šedé kruhy, a moje oči změnily barvu na černou. Vypadaly jak dvě kapky černého inkoustu na bílém papíře.
Prohrabala jsem si vlasy. Podívala jsem se na svoje oblečení. Pořád jsem na sobě měla tu roztrhanou mikinu a džíny. Sundala jsem si mikinu a vzala si jinou, černou co byla ve skříni v předsíni. Otřepala jsem jí od prachu a oblíkali si jí.
Bella přišla za mnou „budu ti držet palce“ usmála se na mě.
